HISTORIE MANIKÚRY
Archeologické nálezy,
které pocházejí z Turecka vypovídají o tom, že o úpravu rukou a nehtů ze zajímal již pračlověk patnáct tisíc let před Kristem. Lidé doby kamenné servírovali své jídlo pouze s upravenýma rukama a zvelebenými nehty. I když se nám může toto tvrzení zdát jakkoli marnivé, je pravdou, že už od dob pračlověka se lidé zajímali o to, jak budou jejich ruce a nehty vypadat a k této péči používali i ty nejzvláštnější prostředky. Např. malé hrubé mušle sloužily především ke tvarování nehtů. Pro úpravu kůže na rukou sloužily lávové kameny (pemza), které ruce i nohy zbavovaly hrubé a tvrdé kůže.
Ve 3. století před Kristem v Babylónii pohřbívali královny s manikúrními sadami ze zlata, což souviselo i kulturou dané země.
V hrobkách egyptských králů byly objeveny ostatky manikérek, které zdobily dvaapůl tisíce let před Kristem ruce a nehty královnám a ve své době měly i jistá privilegia a postavení u královského dvora.
Barvy v historii
V dobách Alexandra Velikého byly ženy ze Středního Východu, které si barvily své nehty hennou a o ženy v Indii používaly v té době měděně červenou pryskyřičnou látku získávanou z výměšků hmyzu jen proto, aby s její pomocí bylo možné kolorovat špičky prstů a chodidla. Dochovaly se dokonce zmínky o svatebním zvyku z biblických dob, kdy se dlaně nevěsty zdobily přikládáním hennou napuštěné kůže vytvářející jemně tónovaný desén.
Egyptská královna Kleopatra se malovala zásadně hennou, na kterou nedala dopustit, aby docílila svých terakotových drápů. Ve středozemí zase manželka římského císaře Nerona Poppaea používala k barvení směs "dračí" krve a tuku z jehňat.
Barvení hennou vydrželo ženám až do 17. století, kdy byl v Orientu vynalezen daleko rafinovanější způsob barvení. Organická barviva se vstřikovala přímo do nehtového lůžka, což zapříčinilo, že nehty rostly kolorované přímo.
Až v roce 1917, kdy byl představen první tekutý lak růžové barvy, šlo o revoluci v barvení nehtů. O tři roky později, v roce 1920, si ženy mohly koupit různobarevné laky na nehty již po celém světě. V té době byla nejoblíbenější barvou červená, dále pak odstíny zelené, zlaté, hnědé i černé barvy. Na konci 30. let 20. století se rozšířila myšlenka kombinace nadlaku a podlaku, což také rozšířilo i popularitu v lakování nehtů.
Během druhé světové války hledali chemici nový zdroj k výrobě laků, jelikož chemikálie na jejich výrobu byly v té době velmi vzácné. Materiál v konečné fázi vytvořili tak, že natavili film, do kterého přidávali různá barviva. Tento produkt s vysokým leskem byl předchůdcem pro dnešní podobu laků na nehty.
Prodlužování nehtů
Již v dávných dobách toužily ženy po dlouhých a pevných nehtech. Za vlády čínské dynastie Ming (1368 - 1644) si šlechta na znamení toho, že nemusejí manuálně pracovat, nechávala své nehty narůst až do délky neuvěřitelných 25 centimetrů. Takové nehty pak musely chránit kryty, které byly ze stříbra nebo zlata. V této době se ovšem nekrášlily pouze ženy. I muži podlehli kouzlu dlouhých nehtů, které měly symbolizovat jejich mužnost a schopnost schránit se od zlých sil. Ve starověké Číně si ženy k zesílení svých nehtů nalepovaly růžový papír. „Juliette manicure“, která se z Francie dostala do USA v roce 1930, přikládala na povrch nehtu pláténko nebo papír z čajového sáčku a fixovala jej silným nánosem laku. Než se v roce 1980 objevil takzvaný “fiber glass”, manikérky upřednostňovaly hedvábí a plátěné obaly před papírem, jelikož držely lépe.
V 50. letech 20. století se stala péče o ruce běžnou součástí zkrášlování žen. Ženám, kterým přírodní nehty nedorůstaly požadované délky, nezbývalo nic jiného, než zkoušet jiné možnosti, jakými mohly docílit dlouhých nehtů. Nehtové tipy byly přitom vytvářeny z různých materiálů. Manikérky například používaly k prodlužování dokonce skutečné nehty, které byly k dostání v tzv. Nehtové bance a uložené ve zvláštním roztoku, který zabraňoval kroucení přírodního nehtu.
Podle legendy prý jeden dentista docela náhodně odstartoval nehtový průmysl tak, že zamaskoval akrylovým dentálním přípravkem okousané nehty své ženy. Od roku 1960, kdy chemici začali prodávat akryl manikérkám po celém světě, byl nehtový průmysl už v takové podobě, v jaké ji prakticky známe dnes. V 80. letech se na trhu objevila první obchodní publikace, manikérky všech zemí se společně setkávaly na veletrzích a vývoj nových přípravků urychloval vznik nail designu jako profese. Na druhou stranu však mely akrylové nehty i negativní stránku. Methyl metakrylát, což byla klíčová ingredience, způsobovat, že umělé nehty byly velmi tvrdé. Další negativní vlastností bylo, že aplikační proces nevábně voněl. Koncem 70. let byl tento materiál nahrazen ethyl metakralátem, který byl flexibilnější a při práci tolik nezatěžoval ovzduší. Přesto však i na začátku 80. let stále panovala nespokojenost se zápachem těchto materiálů a proto se hledaly zcela nové alternativy. Výsledkem všeho byl nástup gelů do nehtového průmyslu. Těžký start v podobě náročné práce a ne příliš vysoké kvality tuto metodu na dalších deset let stáhnul z trhu a až počátkem 90. let, kdy se vylepšila technologie, se mohl UV gel a systém práce s UV gely vrátit opět do hry. V 90. letech však přišla revoluce i pro akryly. S přípravky se pracovalo příjemněji a výsledky byly nesrovnatelně lepší.
Na konci let 90. však "akrylové šílenství" pominulo a velké slávě se opět těšily gely. V dalším desetiletí byla představena inovace v systému, která byla zcela bez zápachu a nové produkty v podobě rychletvrdnoucích systémů pro uspokojení všech svých zákazníků. Začala ale také vzkvétat i popularita čistě přírodní manikúry, která umělou péči zastínila.
Dnešní žena i muži si mohou vybrat z mnoha metod úpravy nehtů a péče o pokožku rukou a nehtového okolí.
Péče o ruce
V dobách francouzského krále Ludvíka XV, právě v 18. století se zrodila legenda moderní manikúry. Sám král Ludvík XV požádal doktora Sittsa o prosté odstranění záděry. Doktor Sitts následně vytvořil tzv. pomerančové dřívko, které převzal z dentálních nástrojů a vytvořil tak péči o ruce s použitím tohoto přístroje. Tato služba byla následně rozšířena po královském dvoře díky neteři doktora Sittse.
Až na přelomu 19. a 20. století se péče o ruce rozmohla do všech koutů světa, kdy kosmetické firmy a drogérie zásobovaly ženy buď jednoduchými nebo luxusními sadami pro péči o ruce a nehty. Tyto sady obsahovaly leštěnku, krém na ruce k kelímku, leštící pudr a pomerančové dřívko. S rostoucím zájmem o takovou péči vzrůstalo i vylepšování těchto sad.
Do sad se přidávaly lesky na nehty a laky. Vůbec prvním lakem na trhu byla pasta, která se nanášela na nehet a poté leštila.